Father

About show

Otec zemřel, když bylo chlapci osm let, skoro si ho ani nepamatoval. Věděl však, že to byl výjimečný člověk, který vedl výjimečný život a zanechal za sebou velké činy. Opravdu to věděl, anebo o tom byl spíš přesvědčený? Třeba o tom občas přesvědčil sám sebe. Pokud mu vzpomínky (vlastní i cizí) na otce nestačily, doplnil si je, přizpůsobil, zveličil a třeba i vymyslel - tím vytvořil celou mytologii, v niž upřímně a bezvýhradně věřil. Nepřesvědčoval jen sám sebe, nýbrž spoustu lidí kolem. To všechno činil jen do chvíle, kdy si uvědomil, že už žije výhradně ve světě superlativů a že je v něm tak trochu sám... a trochu jako vězeň. A proto se rozhodl, že musí něco podniknout z vlastní iniciativy, nikoli ve stínu otce, jeho paměti a údajné dokonalosti a velkoleposti. Umínil si, že přeplave Dunaj. Ovšem ani to nebyl originální nápad. Anebo že by mu to už tak nevadilo...?
Zní vám to nějak povědomě? Ano, je to tak trochu jako v Truffautových filmech, které Szabó charakterizuje jako „douce" - tento přívlastek se hodí i ke snímku, o němž mluvíme. A také k režisérovu předchozímu titulu Čas snění, jenž do jisté míry vypravuje podobný příběh. Ovšem film Otec má vyšší ambice: v něm se totiž subjektivní exkurze do osobní a rodinné minulosti prolínají s retrospektivou dvaceti let maďarských dějin, a sice od počátku 40. až na začátek 60. let 20. století. „Tvrdohlavost" hlavní postavy ohledně idealizování vlastního otce je prezentována vlídným a chápavým autorským humorem a po stránce stylové pomocí poněkud surrealistických sekvencí, popisujících chlapcovy naivně vymyšlené (a později mladíkovy) představy o dokonalosti a všestrannosti otce. Pozoruhodná v tomto smyslu je například sekvence, v níž otec provádí těžkou chirurgickou operaci, což jako bývalý partyzán musel určitě zvládnout, anebo scéna, během níž koordinuje, či dokonce osobně znovuzavádí první tramvaj do poválečné Budapešti. (S touto sekvencí - ovšem v mnohem komplexnější, promyšlenější a rozšířenější podobě - se znovu setkáme za deset let, a sice ve výborných Szabóových Budapešťských povídkách, věnovaných mimo jiné i klasickému symbolu městské civilizace, kterým je právě tramvaj.) Stejně jako Čas snění je také Otec o rozčarování a rezignaci, a přitom o iniciaci - o iniciaci do našedlého a zplihlého půvabu všednosti, ke „kompromisům" nutným k tomu, abychom vůbec přežili. A shodně jako v předchozím Szabóově díle, kdy „čas snění" ustupuje „času skutečnosti", vlídný autorský humor čím dál tím víc prostupuje pocit (specificky maďarský i univerzální) melancholie dospělého muže, který konečně akceptoval sám sebe.(Letní filmová škola)