pl
Drak se vrací
Režisér respektovanou předlohu nepřekládá, nýbrž ji interpretuje a literatuře konkuruje svébytným audiovizuálním dílem. Film je doslova příznačně slovenský: baladický, málomluvný, chlapácký, trochu těžkopádně fatální, v antropolgickém smyslu primitivní... Zejména českému publiku je třeba zdůraznit, že jde o vysoce stylizovanou slovacitu. Podobný svět na Slovensku nenajdete. Film se sice natáčel ve Vlkolínci (vesnice chráněná UNESCO), v lesích Jánské a Vrátné doliny, jinak se však pro kameru (Anton Krajčovič) stavěly dekorace. Ve snímku sice účinkují artefakty z martinského národopisného muzea (pověstné zkumavkovité půldecky) či místní komparzisté, jinak je koncepce spíše modernistická (kostýmy navrhoval galandovec Milan Laluha). Jinými slovy: toto není etnofilm, jakási „bučící slovacitu", ale moderní a reflektovaný strukturalismus - realita stvořená, nikoli nalezená. Nevím, zda bychom ve slovenské kinematografii našli z hlediska stylu kompaktnější dílo. Grečner je perfekcionista. Nad Drakem strávil mnoho let, přesto scénář „nevyhnil", naopak se vyladil v geniálně kolektivní, přesto po všech stránkách autorské dílo. Scénář, kamera, hudba, herci, režie... táhnou za stejný provaz a navzájem se umocňují. Rosincova martinčekovská kamera pracuje s teleobjektivem, splošťuje obraz, který díky neobyčejně plastické hudbě (Ilja Zelenka) následně získává nový rozměr. Permanentní ruchy a švenky vytvářejí znepokojivé prostředí, jež je základem osobního dramatu. Film a jeho vztahový trojúhelník obsadil režisér znamenitě. K zemitému Valachovi (Šimon) nasadil „cizince" Lukavského (Drak), který ve slovenských horách ztvrdl, zmužněl. Mezi tuto až westernově nesmiřitelnou dvojici umístil křehkou ženu-ideu Milku Vášáryovou (Eva). Herci mluví málo, často cizími hlasy (Grečner bude později mužem dabingu). Zvuk jako by se od obrazu odlepoval, žil akusticky velmi ntenzivním životem. Celá vesnice jako kdyby promlouvala vnitřním hlasem, který se jako ozvěna odráží v údolích. Nakonec to jsou právě tyto zcizující vnitřní hlasy, které - už podruhé - vyštvou Draka z vesnice. - Petra Hanáková(Letní filmová škola)
Więcej informacjiPodobne audycje
O audycji
Režisér respektovanou předlohu nepřekládá, nýbrž ji interpretuje a literatuře konkuruje svébytným audiovizuálním dílem. Film je doslova příznačně slovenský: baladický, málomluvný, chlapácký, trochu těžkopádně fatální, v antropolgickém smyslu primitivní... Zejména českému publiku je třeba zdůraznit, že jde o vysoce stylizovanou slovacitu. Podobný svět na Slovensku nenajdete. Film se sice natáčel ve Vlkolínci (vesnice chráněná UNESCO), v lesích Jánské a Vrátné doliny, jinak se však pro kameru (Anton Krajčovič) stavěly dekorace. Ve snímku sice účinkují artefakty z martinského národopisného muzea (pověstné zkumavkovité půldecky) či místní komparzisté, jinak je koncepce spíše modernistická (kostýmy navrhoval galandovec Milan Laluha). Jinými slovy: toto není etnofilm, jakási „bučící slovacitu", ale moderní a reflektovaný strukturalismus - realita stvořená, nikoli nalezená. Nevím, zda bychom ve slovenské kinematografii našli z hlediska stylu kompaktnější dílo.
Grečner je perfekcionista. Nad Drakem strávil mnoho let, přesto scénář „nevyhnil", naopak se vyladil v geniálně kolektivní, přesto po všech stránkách autorské dílo. Scénář, kamera, hudba, herci, režie... táhnou za stejný provaz a navzájem se umocňují. Rosincova martinčekovská kamera pracuje s teleobjektivem, splošťuje obraz, který díky neobyčejně plastické hudbě (Ilja Zelenka) následně získává nový rozměr. Permanentní ruchy a švenky vytvářejí znepokojivé prostředí, jež je základem osobního dramatu. Film a jeho vztahový trojúhelník obsadil režisér znamenitě. K zemitému Valachovi (Šimon) nasadil „cizince" Lukavského (Drak), který ve slovenských horách ztvrdl, zmužněl. Mezi tuto až westernově nesmiřitelnou dvojici umístil křehkou ženu-ideu Milku Vášáryovou (Eva). Herci mluví málo, často cizími hlasy (Grečner bude později mužem dabingu). Zvuk jako by se od obrazu odlepoval, žil akusticky velmi ntenzivním životem. Celá vesnice jako kdyby promlouvala vnitřním hlasem, který se jako ozvěna odráží v údolích. Nakonec to jsou právě tyto zcizující vnitřní hlasy, které - už podruhé - vyštvou Draka z vesnice. -
Petra Hanáková(Letní filmová škola)