cs
Chybění
Dokumentární film Chybění vypráví životní příběh originálního konceptuálního umělce Jána Mančušky, který zazářil na české i mezinárodní scéně, ale nedožil se svých 40. narozenin. Ján Mančuška (1972–2011) získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, reprezentoval Českou republiku na Bienále v Benátkách a jeho práce jsou součástí sbírek Muzea moderního umění v New Yorku i Centre Pompidou v Paříži. Studoval malbu na AVU, už během studií ale začal experimentovat s jinými formami. Namísto štětce se jeho nástroji stala párátka a šťourátka do uší, hřebíky, provázky nebo vzduchovka. Některé Mančuškovy textové a audiovizuální instalace připomínají filmy francouzské Nové vlny nebo roman nouveau, jeho divadelní performance Hra pozpátku si hraje s převracením kauzality děje. Ján Mančuška se zkrátka díval na věci kolem sebe nově, převracel je a znovuobjevoval svět tím, jak na něj hleděl z nezvyklého úhlu. Tutéž metodu používá dokumentární film Štěpána Pecha, režiséra, který byl několik let Mančuškovým asistentem. Štěpán Pech využívá princip Hry pozpátku, času, který běží od konce k počátku, a umožňuje divákovi nový pohled na příběh umělce, který se bez ohledu na své zdraví vyčerpával tvorbou a zemřel mladý. O tom, jak lidem chybí, a jak chybění souvisí s osudovou chybou, nevšední formou vyprávějí Mančuškovy děti, rodiče, kurátoři a kolegové, kteří se ve filmu stávají součástí znovu instalovaných stěžejních Mančuškových děl. (Česká televize)
Více informacíPodobné tituly
O pořadu
Dokumentární film Chybění vypráví životní příběh originálního konceptuálního umělce Jána Mančušky, který zazářil na české i mezinárodní scéně, ale nedožil se svých 40. narozenin. Ján Mančuška (1972–2011) získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, reprezentoval Českou republiku na Bienále v Benátkách a jeho práce jsou součástí sbírek Muzea moderního umění v New Yorku i Centre Pompidou v Paříži. Studoval malbu na AVU, už během studií ale začal experimentovat s jinými formami. Namísto štětce se jeho nástroji stala párátka a šťourátka do uší, hřebíky, provázky nebo vzduchovka. Některé Mančuškovy textové a audiovizuální instalace připomínají filmy francouzské Nové vlny nebo roman nouveau, jeho divadelní performance Hra pozpátku si hraje s převracením kauzality děje. Ján Mančuška se zkrátka díval na věci kolem sebe nově, převracel je a znovuobjevoval svět tím, jak na něj hleděl z nezvyklého úhlu. Tutéž metodu používá dokumentární film Štěpána Pecha, režiséra, který byl několik let Mančuškovým asistentem. Štěpán Pech využívá princip Hry pozpátku, času, který běží od konce k počátku, a umožňuje divákovi nový pohled na příběh umělce, který se bez ohledu na své zdraví vyčerpával tvorbou a zemřel mladý. O tom, jak lidem chybí, a jak chybění souvisí s osudovou chybou, nevšední formou vyprávějí Mančuškovy děti, rodiče, kurátoři a kolegové, kteří se ve filmu stávají součástí znovu instalovaných stěžejních Mančuškových děl.
(Česká televize)